Hudba je strašně živý proces, nese vás jako divoká řeka
Stanislav Vavřínek je šéfdirigentem zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů a spokojeným klientem OVB Allfinanz. Na koncertě ho nejvíce potěší skandující publikum. A o penězích si myslí, že mají být v oběhu.
Text: Jana Bohutínská
Přibližte prosím, v čem spočívá práce šéfdirigenta zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů. Za co vše jako šéfdirigent odpovídáte, co máte na starosti? Jak případně vypadá váš běžný pracovní den?
Práce dirigenta je rozdílná od jiných povolání hlavně tím, že i když jste ve funkci šéfdirigenta nějakého orchestru, zdaleka to neznamená, že byste v tomto orchestru trávila každý pracovní den. Také není běžné, aby byl šéfdirigent zaměstnancem takového orchestru. Systém a povinnosti této práce spočívá v tom, že zodpovídáte za uměleckou úroveň, sledujete profesionalitu hráčů, zda je odpovídající, spolupracujete na dramaturgii celé sezóny a zvete hostující umělce, jak dirigenty, tak sólisty. A samozřejmě dirigujete koncerty. Ovšem zdaleka ne všechny. Všude na světě je zavedený systém, že dirigenti dirigují i jiné orchestry, protože tak se také neustále sebevzdělávají a dokáží porovnat rozdíly, kde je jaká úroveň, co by se mohlo zlepšit a tak podobně.
Co vás přivedlo k hudbě? Měl jste rodinné hudební zázemí? Kdo na vás měl při volbě studia na brněnské konzervatoři a později na pražské AMU vliv?
K hudbě mě přivedli rodiče. Oba jsou dobří amatérští muzikanti, takže odmalička bylo u nás plno hudby. Byla to hudba různých žánrů, ale bylo krásné, že jsme měli také spoustu desek vážné hudby. A tu jsem si oblíbil nejvíc. Na konzervatoři na mě měla samozřejmě největší vliv moje profesorka, u které jsem studoval flétnu. Dirigování jsem si přibral až v posledním ročníku, a to rozhodlo o tom, v čem budu na vysoké škole pokračovat. Tam byl také zvláštní systém. Neměli jsme na obor dirigování jen jednoho pedagoga, jak je to běžné u jiných nástrojů, ale poznali jsme jich asi pět nebo šest. V tomto smyslu byla obrovská výhoda, že jste si od každého z nich mohla odnést to nejlepší, to, v čem byla jeho největší přednost. Takže svým způsobem na mě mělo vliv víc lidí.
Předpokládám, že i klientem OVB Allfinanz jste se stal na něčí doporučení. Proč jste se stal klientem OVB a jak k tomu došlo?
V roce 2000 jsem se dal do řeči se svým přítelem Pavlem Kremrem, který se těmito službami tenkrát nějak začal zaobírat. Já měl tenkrát na účtu dost málo peněz, protože jsem svou profesi ještě nedělal tak dlouho, ale hlavně proto, že jsem nebyl absolutně schopný šetřit, co přišlo, to vzápětí velmi rychle odešlo. A mnohdy se stávalo, že odešlo mnohem dřív ještě to, co nepřišlo. No, takže jsem si poslechl výhody vašich služeb a hrozně se mi líbilo, že mě nic k ničemu nezavazovalo. Pavlovi jsem navíc důvěřoval, což si myslím, že je pro klienta ta nejpodstatnější věc. A po devíti letech musím zcela upřímně říct, že jsem se nezklamal a jsem za to moc rád.
Jaké služby využíváte, jaké produkty jste si pořídil, v čem konkrétně vám váš finanční poradce Pavel Kremr, jehož nadřízeným oblastním ředitelem je Ing. Martin Gajda ze zemského ředitelství PhDr. Hany Slezákové, radí?
Využil jsem několika pojištění, různé hypotéky a finanční fondy. Pavel mi ušil vždy všechno přesně na míru a kdykoliv bylo třeba, šlo to pozměnit. Prostě kompletní servis o mé finance, z čehož bych se já sám asi zbláznil. Někdy si až říkám, že ho obtěžuji úplnými zbytečnostmi a maličkostmi. Zatím mě ale s ničím nevyhodil.
Máte jako dirigent nějaké specifické požadavky například na pojištění – představuji si, že pro dirigenta jsou třeba ruce podobně důležité jako pro pianistu - ?
Tak to nejsou, co se týká pianisty, ten potřebuje všech deset prstů, což je stále nejrizikovější část ruky, stačí naraženina, říznutí a jste na měsíc bez práce. Ale u dirigenta? Prst sem, prst tam a vůbec nic se neděje. Dokonce jsem viděl i jednorukého dirigenta, nějaký Američan. Vážně, k dirigování vám stačí i jedna ruka, ale musíte to dirigovat zpaměti, protože už nemáte tu druhou, kterou byste si mohla obracet partituru. Takže v tomto směru jsem pojištění zatím nevyužil.
Jaké máte do nejbližší budoucnosti v souvislosti s OVB, financemi a finančním poradenstvím plány?
Nedávno jsem si vzal hypotéku na dům, takže všechny papíry a záležitosti a starosti kolem toho se mě absolutně netýkají. To je přece úžasné, nemyslíte? Do vzdálenější budoucnosti zatím nevidím, ale určitě se něco najde. Peníze prý mají být v oběhu.
Vraťme se k vaší profesi. Dirigoval jste v mnoha zemích, jaké zahraniční publikum vás překvapilo? Má domácí, české, publikum nějaká specifika, která jako dirigent při koncertech vnímáte?
České publikum bývá v ohlasech na rozdíl od jiných zemí trochu konzervativnější, snad i kritičtější, ale za to velmi pozorné a vnímavé na detaily, což je pro dirigenta výborný pocit. Nechci říct, že jinde to tak není, například v Německu je to velmi podobné. Přesto nás výkonné muzikanty nejvíc potěší vřelé a skandující publikum, se kterým se setkáte spíš v zemích, jako je Španělsko nebo Itálie. Co je ale zajímavé, velmi vřelé publikum je také v Japonsku nebo Číně.
Působíte také jako pedagog oboru dirigování, jsou vaši dnešní studenti v něčem jiní, než jste byl za dob studií vy? Je dnes dost mladých dirigentských talentů?
Myslím, že talenty skutečně jsou. Je jich ale málo a většinou jsou také leniví. Ale baví mě to s nimi mnohem víc, než s těmi pracovitými a netalentovanými. Zda jsou v dnešní době jiní? No, myslím, že v zásadě ani moc ne.
Kultura obecně to nemá z finančního hlediska v Česku zrovna růžové. Jak jsou na tom z tohoto pohledu filharmonie – nyní znáte situaci té zlínské, předtím jste deset let působil v českobudějovické -?
Ano, tu finanční situaci hráčů ve filharmoniích bohužel opravdu znám. V dnešní době má převážná část filharmoniků vysokoškolské vzdělání, což znamená šest let konzervatoře a pět let vysoké školy. A pokud se jim podaří na tyto školy dostat, znamená to, že tomu musela předcházet ještě velmi pilná a tvrdá práce z dětských let, většinou už od předškolního věku. Současné finanční ohodnocení těchto lidí je víc než smutné.
Existuje pro vás nějaký ideální repertoár?
Mám hodně rád ruskou hudbu devatenáctého a dvacátého století. Je v ní neuvěřitelná hloubka, beznaděj i naděje současně. Najdete v ní snad veškeré možné emoce. I ty, které si sám člověk ještě ani neprožil. Ale samozřejmě není jediná. Je tady Mozart, je tady Mahler a další, na které jsem ještě zapomněl. My Češi můžeme být právem hrdí na jedinečného Dvořáka a Janáčka. To jsou snad opravdu naše největší pilíře. Trochu mě na nás ale mrzí, že neumíme do světa prosadit další naše velikány, jako je Smetana, Suk či Martinů, tak, jak by si to právem zasloužili. Být tihle lidé Němci, tak se hrají po celém světě mnohem častěji! Jako bychom na ně byli málo pyšní.
Jak dlouho vlastně trvá, než zlínská Filharmonie nazkouší nový repertoárový kus?
Záleží na obtížnosti daného programu. Nikdy to ovšem není déle než čtyři dny. Ale počítá se s tím, že každý hráč přijde již na první zkoušku perfektně připravený.
Máte dosud nesplněné dirigentské sny?
Víte, já nějak ze snů nevycházím, možná je ve mně málo ctižádosti nebo kariérismu, vážně nevím. Mým krédem je dělat svoji práci co nejlépe a nejpoctivěji, a to je mé největší vnitřní naplnění.
Spíš se někdy cítím i naopak, řeknu si – teď jedu dirigovat tam a tam, tu a tu špičkovou filharmonii, a sám si dodám, že si to snad ani nezasloužím a že na to snad ani ještě nemám. Ale na druhou stranu, o to je má příprava poctivější a většinou podle toho naštěstí vypadá i výsledek
A noční můry? Mezi typické noční můry herců patří to, že zapomenou na představení nebo jim vypadne text. Mají podobné noční můry také dirigenti?
Tak to je skvělá otázka. Přesně tak to platí i u nás hudebníků. Nejhorší sny jsou, když orchestr už ladí, vy stojíte v zákulisí a už vás posílají na pódium a vy totálně nevíte, co jdete dirigovat, tak se zeptáte, co že se to dnes hraje a ten člověk vzadu vám odpoví jméno skladatele a název symfonie, o které jste nikdy v životě neslyšela. Tak tam odmítáte jít, ale prostě jdete. Zatím jsem se naštěstí vždycky těsně před dirigentským pultem probudil.
Ač to možná na první pohled nevypadá, dirigování je také poměrně fyzicky náročná aktivita. Jak se udržujete ve fyzické kondici?
Moc ne, zatím mě při kondici drží samotné dirigování. Když si vezmete, že čtyři dny v týdnu máváte čtyři až šest hodin rukama do všech možných světových stran, tak mi to zatím stačí. Zkuste si to někdy, není to špatný tělocvik.
Fyzická kondice je jedna věc, je tu ale ještě psychická kondice a především schopnost soustředění. Máte nějakou metodu, postup, radu, jak se naučit koncentrovat ve chvíli, kdy je to pro práci nutné?
Dřív jsem zkoušel různé metody, cvičení soustředění, meditace a další takové věci. Ale víte, hudba je strašně živý proces, když začnete, dostanete se do prazvláštního proudu a nese vás to samo jako divoká řeka. Je to úplně jiný druh soustředění. Jste prostě absolutně v jiné dimenzi a čas ani prostor v tu chvíli neexistuje.
Říká se, co Čech, to muzikant – platí ještě dnes toto přísloví?
Rozhodně platí! Já bych ho jen trošku doplnil – co Čech, to muzikant, ale lenivý a ukecaný.