Dělám to, co jsem si celý život přál. To je na mé práci nejhezčí
Filmový scénárista a producent Rudolf Merkner je aktuálně spojený hlavně s televizním seriálem Vyprávěj. Za seriál (jehož druhá série se začala natáčet na apríla) získal ocenění TýTý. Jako spokojený klient OVB Allfinanz říká, že vztah s jeho finančním poradcem Františkem Tůmou je založený na velké důvěře.
Text: Jana Bohutínská
Váš profesní záběr je velmi široký. Studoval jste kromě FAMU také pedagogickou fakultu, kromě práce filmového scénáristy, dramaturga a producenta ve společnosti Orbis Pictures jste učil literaturu. Jak se postupně všechny aktivity „nabalovaly“?
Všechno souvisí se vším. Pedagogickou školu jsem začal studovat vlastně náhodou, protože jsem nechtěl jít hned na vojnu a na FAMU mě tehdy nevzali. Objevil jsem nový obzor, literaturu, jazyk. Pak jsem se přirozeně dostal ke scénáristice. Tou je ale hrozně těžké se uživit, je to nevděčné a na dlouho. Dostal jsem nabídku přednášet literaturu na vysoké škole, kterou jsem přirozeně přijal, protože jsem chtěl nějak normálně žít. Pak jsem dostal nabídku dělat dramaturga na Nově, takže jsem opustil akademický svět a šel jsem do praxe. Pak byl jen další krůček k tomu rozhodnout se, že zariskuji a budu dělat svoje vlastní projekty a pokusím se to finančně přežít a ustát.
Jak se tedy žije člověku s vašimi profesemi na českém filmovém trhu?
Je to lepší než třeba před deseti lety. Když jsem se poznal s Františkem Tůmou, měl jsem hluboko do kapsy, počítal jsem každou korunu a on mi nabízel bezvadné produkty. Říkal jsem mu, ať se nezlobí, že bych se o takové věci zajímal rád, ale zatím prostě v takové situaci nejsem. Ale současně jsem se snažil vzít si hypotéku, takže jsem všechny věci kolem znal. Člověk z neznalosti věci díky českému maloměšťáctví finanční poradce podceňuje a dívá se na ně skrz prsty. Byl jsem na tom stejně, jenže jsem měl nastudovanou hypotéku. Když jsem se ho pak ptal na různé detaily související s hypotékou, zjistil jsem, že je to člověk velice fundovaný, chce pro mě udělat to nejlepší, v ničem se nemýlil, a přesto všechno ještě kontroloval, aby to bylo v pořádku. Pojal jsem tak k němu obrovskou důvěru a ta trvá dodnes. Ale vrátím-li se k tomu, jak se mi žije. Dnes už je dobře, ale trvalo to nějakých patnáct let, než jsem se dokázal uživit scenáristikou.
Jak vaše spolupráce s Františkem Tůmou nyní probíhá, jste aktivní vy, nebo spíše čekáte, co vám nabídne?
Jak kdy. Musí bohužel porušovat některá svá pravidla komunikace, přeci jen jsme umělecký svět a chceme, aby všechno bylo ušité nám na míru. František si se mnou tedy třeba musel potykat, což udělal hrozně nerad (snad to můžu říct). Někdy ho rád zvu na natáčení a ukazuji mu, co dělám. A současně on udržuje pravidelný kontakt se mnou, to spíš nechávám na něm. Scházíme se pravidelně jednou za čtvrt až půl roku. Je to vztah postavený na důvěře a na profesním přátelství a respektu, což je hrozně fajn a líbí se mi to.
A k jakým službám a produktům jste se od začátku vaší spolupráce, a od plánované hypotéky, posunul?
Hypotéku jsem si nakonec ještě nevzal. Od Františka jsem si nechal poradit ve více věcech – v pojištění, v oblasti úspor, stavebního spoření... Sám bych v tom určitě udělal chybu. Teď když cokoliv potřebuji, zavolám Františkovi, aby to vyřídil. Vím, že co si domluvíme, opravdu dojedná. Dobré pro mne je i to, že nemusím číst stohy papírů a výjimek ve smlouvách, ale když se zeptám na konkrétní věci, dostanu od Františka odpověď. A znovu musím zdůraznit, protože je to důležité, že jeho odpověď je přesná.
Jak jste se s panem Tůmou vlastně seznámili?
Přes kamaráda, přes režiséra Tomáše Bařinu (pozn.: se kterým také vyšel rozhovor v OVB Journalu). Volal mi, že má finančního poradce a doporučil mi ho.
Jaký je obecně váš vztah k penězům?
Zodpovědný a konzervativní. Peníze jsou potřeba, je to důležitá součást života. Musím se k nim chovat rozumně, racionálně a zodpovědně, protože můj život a život mých blízkých na nich závisí.
Navážeme-li zase na vaši práci. Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Vstanu v půl sedmé, od sedmi do dvanácti píšu. Pak jdu na oběd a od 13 do 16 hodin čtu nebo píšu. Pak jdu na nějaké porady a pak většinou ještě něco píšu. Trochu si dělám legraci, ale většinou to tak opravdu vypadá. Sedím sám za stolem, píšu, vymýšlím a pořád mě někdo honí s termíny.
Podle čeho se rozhodujete, jestli nějakou zakázku přijmete nebo ne?
Trh není nastavený tak, že by vás lidé jenom oslovovali, řadu projektů si dělám sám, nejdřív je vyvíjím a pak nabízím, je to tak půl na půl. Dělali jsme třeba projekt Rodinné stříbro, což byly příběhy průmyslových značek, jako třeba Orion, FOMA, Fernet Stock. To jsme sami připravili a nabídli televizi. U seriálu Vyprávěj mi producent Filip Bobiňski nabídl, abych se na práci podílel, že má nějakou ideu a dá mi důvěru a peníze, abych mohl rok psát, a za rok to zkusíme nabídnout. Měl jsem štěstí. Vždycky je to kooperace více lidí, režiséra, producenta, scénáristy, musíme se na tématu shodnout. Samozřejmě má člověk nějaké limity, co by z hlediska vkusu ještě natočil a co už ne. U scénáristiky je těžké, že je první a na příběhu po něm ještě pracuje mnoho lidí.
Jak vznikl scénář k retroseriálu Vyprávěj, dáváte do něj vlastní vzpomínky?
Téma jsem nosil v hlavě už hrozně dlouho. Už s Tomášem Bařinou jsme chtěli dělat film o rodině a vzpomínat na své dětství. Tak dlouho jsme se na to připravovali, že když mě pak producenti Filip Bobiňski a Petr Šizling oslovili se vzpomínkovým seriálem, byl jsem tím tématem nabitý. Vyzpovídával jsem nejbližší okolí, vzpomínal si na vlastní zážitky, zážitky rodičů, prarodičů, tetiček. Teď už se přidává spousta dalších lidí. Snažíme se si věci zjišťovat a ověřovat, abychom byli v jednotlivých detailech co nejpřesnější. Baví mě to, protože vyprávím něco, co jsem zažil, co si pamatuji nebo co mi někdo vypráví, takže situace jsou v základu pravdivé. Samozřejmě je to fikce, příběhy neodpovídají naší rodině, to ne. Ale zároveň je tam velká dávka autorského vkladu. Seriál vyhrál TýTý jako seriál roku 2009, byl úspěšný, měl sledovanost 1,5 milionu diváků a dalších asi 200 – 300 tisíc na internetu, takže celkem skoro dva miliony. To je velký úspěch. Na seriálu spolupracuji ještě s reřisérem Biserem Arichtevem.
Je pro vás cena TýTý profesně důležitá, chápete ji jako satisfakci?
Ceny si vážím a mám z ní radost. Je to ocenění práce, potvrdilo se tím, že jsme naši práci odvedli dobře, že diváci vnímají, že jsme jim něco chtěli sdělit a rozpoznali to.
Máte nějaké pracovní sny?
Mám, ale nemůžu je prozrazovat. Už jsem si jich ale také hodně splnil. Při tvůrčí profesi je podle mne nejdůležitější obklopit se lidmi, se kterými vás baví spolupracovat. Současně máte radost z toho, co děláte. Pořád dělám něco, co jsem si celý život přál, a to je na mé práci nejhezčí. Třeba i František dělá to, co ho baví.
Zatím jsme mluvili hlavně o vaší práci, máte i nějaké koníčky, kterým se věnujete ve volném čase a s prací až tak nesouvisejí?
Pořád učím a také vedu kroužek tvůrčího psaní na Klamovce. To mě hrozně baví. Mám tam asi osm šikovných teenagerů od 13 do 18 let. Sportuji – běhám, plavu.
Vracíme se zase k vašemu pedagogickém vzdělání a praxi. Pomáhá vám při psaní scénářů?
Hodně. Scénář musí být srozumitelný, aby všechny další tvůrčí složky, včetně režiséra a herců, rozuměly, co chcete vyprávět. Musíte udržet atmosféru, ale zároveň je nutná přesnost ve výrazu. A v tom mi didaktičnost hodně pomáhá, když něco přednáším, je třeba kontrolovat, jestli posluchač rozumí, pochopil, co jsem mu říkal. A také díky studiu české a světové literatury jsem získal velký přehled o tvorbě a příbězích, které můžu zkoumat ze všech různých stran.