Je důležité zachovat si sebejistotu a zároveň respekt k soupeřům

Ludmila Darjaninová Peterková je špičková česká klarinetistka, pedagožka, maminka dvou dcer a také spokojená klientka OVB Allfinanz. Proto jsme si ráno v kavárně povídaly o hudbě, dětech i financích.

Text: Jana Bohutínská
Pocházíte z hudební rodiny?

Ani já, ani můj bratr, který se také věnuje hudbě, nejsme z hudební rodiny. Naši rodiče mají úplně jiné povolání. Ale protože za mlada chodili do sboru, zpívali nám na noc dvojhlasně písničky. A to byly vždycky krásné zážitky. Oběma se nám proto muzika vryla pod kůži. Po dvou letech na gymnáziu jsem v patnácti utekla na konzervatoř a můj bratr sice gymnázium dodělal, ale pak také odešel na konzervatoř. Oklikou jsme se tak dostali k hudbě, které jsme se věnovali od dětství. On hrál na violoncello, já na klarinet. Strašně mě to bavilo, vlastně mi bylo jedno na co hraju, hlavně když hraju. Byla to jediná věc, u které jsem vydržela. Jako dítě jsem se totiž zapsala na mnoho jiných kroužků. Teď na to vzpomínám, když na všechny možné kroužky zapisuji své děti. Všeho jsem ale nechala. Hudbě se věnuji doteď, ani nevím proč, bylo to prostě automatické.

Takže hudba byla nakonec jasná volba, nebo jste si dokázala představit, že se budete věnovat jiné profesi?

Uměla jsem si představit spoustu jiných profesí od hasičů, zvěrolékařů, přes učitelky, což vlastně teď jsem, až po astronauty a jiné šílené dětské nápady. Svého času jsem opravdu vážně chtěla být bioložkou. A především během sametové revoluce jsem chtěla dělat něco úplně jiného. Připadalo mi, že hudba toho tolik neznamená. Ale to mě zase brzy přešlo, protože muziku potřebuji. Potřebuji hrát a cítit vliv hudby na mě samotnou. V hudbě je spousta emocí a ty by mi chyběly.

Nyní jste klientkou OVB, máte pojištěné ruce?

Kdysi jsem se o pojištění rukou pokoušela, ale v té době mi je nikdo nechtěl pojistit. Nevím, jak je to teď. Ale díky dětem jsem se od klarinetu trochu mentálně oprostila. Říkám si, že když se mi něco stane, půjdu dělat něco jiného. Různé pojistky ale samozřejmě mám, jsem pojištěná obecně na úraz.

Jak jste se k OVB dostala, na doporučení?

Přes svoji kamarádku jsem poznala Artura Petržílku, který tuto práci dělá. Je mladý, ale zkušeností má pro tuto profesi dost. Zrovna jsem finančního poradce nutně potřebovala, protože jsem řešila svoji bytovou situaci. Díky němu jsem si uvědomila, že je třeba zvážit mojí celkovou finanční situaci, takže jsme společně probrali veškeré moje finance. Doporučil mi spoustu věcí, které pro mne byly finančně výhodné. Některé zbytečnosti jsem zrušila, nové zajímavé věci jsem si zase založila. Uvedu i jeden detail, který mi pomohl. Jednu pojistku jsem platila jednou za rok a byla pro mě docela rána dát najednou tolik peněz. Poradil mi, že moje pojišťovna nemá žádné navýšení v momentě, kdy si splátku rozložím na splátky měsíční. Takže jsem jenom platbu rozdělila do dvanácti měsíců a najednou jsem z toho měla mnohem příjemnější pocit. Měla jsem například produkty, které – aniž bych to věděla – vlastně nesplňovaly mé představy, což jsem s ním do detailu probrala a věděla jsem, co omezit, co zrušit. Potřebovala jsem si také vzít úvěr, opět mi doporučil, kde si ho vzít, aby to pro mne bylo nejvýhodnější a také mě upozornil na některé souvislosti, které jsem si předem neuvědomila. Týkalo se to třeba bankovních poplatků. Byla jsem tedy dobře vyškolená a připravená, což jsem moc ráda.

Dostala jste tedy kompletní servis, pan Petržílka vám vše vysvětlil a porovnal produkty...

Ano. Jako první jsme probrali vlastně i to, v jaké životní situaci jsem, co potřebuji. I když se to nezdá a také jsem tomu nejdřív nevěřila, nemusíte být milionář na to, abyste dobře zvážila, jaké peníze kam uložit. Tahle služba je pro každého. Není potřeba se bát, že vás finanční poradce bude stát spoustu peněz – právě toho se lidé bojí. Je to naopak. Pokud k němu máte důvěru, což je nutné, protože s ním probíráte velice diskrétní věci, je dobré s finančním poradcem probrat opravdu každý detail, aby znal přesně vaši situaci a pak vám dobře poradil.

Jak s panem Petržílkou spolupracujete aktuálně, scházíte se pravidelně?

V době, kdy jsem hledala úvěr, byla naše spolupráce velmi intenzivní, to jsme se scházeli jednou za týden. Teď si tak jednou za měsíc zavoláme a vše nutné probereme. Vytyčili jsme si ještě nějaké další cíle, které nás čekají třeba v horizontu jednoho roku. Některé věci bych chtěla zhodnotit a rozhodnout se, co dál.

S financemi souvisí také otázka, jak daleko se u nás musí hudebník dostat, aby se svou prací skutečně uživil?

V České republice je to dnes v hudbě opravdu složité. Jako sólista musíte mít hodně koncertů, abyste se uživila. Nebo hrát v zahraničí, kde jsou honoráře slušnější. Hráči v orchestru to u nás mají nesmírně složité. Třeba deset let mají stále stejné příjmy a pomalinku se propadají. Snaží se brát práci navíc a jsou úplně uštvaní. Živobytí mají těžké. Pak je u nás několik mimořádných muzikantů, jako Jirka Bárta, Jana Boušková, Radek Baborák, Pavel Šporcl, Gabriela Demeterová, a jistě i další, to jsou tak vynikající hudebníci, že už mají v mezinárodním boji vybojované své místo. Myslím, že na kulturu se u nás dává opravdu málo peněz. I když to srovnám například s Polskem. Ráda bych, aby se to u nás zlepšilo. Rčení „co Čech, to muzikant“ by nemělo skončit jen všeobecnou lhostejností. Ale nechci být negativní.

Nastala chvíle, kdy jste začala mít pocit, že klarinet ovládáte tak, jak si představujete?

Nikdy nejsem úplně spokojená. Důležitý je vždy nějaký koncert, na který chystám skladbu nebo skladby a pár dnů před koncertem zjistím, jak na tom jsem. Jestli jsem dobře připravená, nebo ne, jestli se ve skladbě cítím dobře. Potom se vidí, zda se mé hraní líbí i lidem. A u publika je důležité, nejen jestli hrajete dobře, ale také zda zvolíte dobrý repertoár. Lidé hodně reagují na skladatele, nejen na interpreta, takže je důležité dost dopředu přemýšlet o tom, co vlastně chcete hrát. Někdy se je snažíte přesvědčit o tom, co sama považujete za geniální a stejně to od vás nevezmou.

Zmínila jste již vaši pedagogickou činnost. Co vám učení přináší a jsou u nás ve vašem oboru hudební talenty?

Jsou, obrovské talenty! Začala jsem učit ve svých 27 letech, tenkrát jsem to nebrala nijak moc vážně. Vyhrála jsem konkurz na konzervatoř, na který mě pozvali, a od té doby učím. Mezitím jsem šla dvakrát na mateřskou. Nejdřív pro mě bylo učení jen doplňkem k sólovému hraní a hraní v orchestru. Orchestru jsem ale později nechala a uvědomila jsem si, že učení je pro mne důležité i jako pro hráčku. Že začínám víc přemýšlet o tom, co jak dělat, aby něco z nástroje vyšlo. Nejdřív to musím vymyslet, udělat si analýzu a pak se to musím naučit předávat. Každému studentovi to musíte vysvětlit jiným způsobem. Když pak někoho vedete šest let a slyšíte ho hrát na absolventském koncertě s orchestrem, je už zralým muzikantem, podává profesionální výkon. Z toho mívám obrovskou radost, když si vzpomenu, jak začínal. U některých se cítím jako jejich druhá máma, mám s nimi i lidský vztah. Nejde totiž jen o jejich hudbu, ale i život.

Od dětství vyhráváte hudební soutěže. Jak se člověk dostane na vrchol – je to otázka cvičení, píle, talentu, dobrých nervů?

Je to součet všeho, co jste vyjmenovala a ještě k tomu štěstí. Vítězství předchází to, že se rozhodnete vyhrát a uděláte pro to maximum. Důležitá je psychická stránka – nebýt negativní vůči svým soupeřům; je strašně důležité dokázat si zachovat svoji sebejistotu a zároveň respekt k soupeřům. Jakákoliv negativní emoce vás hrozně vyčerpává. Na to, abyste vyhrála, potřebujete hodně energie, kterou je nutné si hýčkat. Dobrá jsou i jógová cvičení, neříkám meditace, v té opravdu nejsem zběhlá, ale určitá duševní detoxikace. Potom z vás vyzařuje úplně jiná energie a ta na lidi strašně působí. To samé platí i na jevišti, vlastně i v celém životě. Můžete otočit celý svůj život, když sama sebe přeprogramujete.

Když jsem mluvila s umělkyněmi z jiných oborů, říkaly, že když se jim narodily děti, zjistily, že mají v rámci svého umění netušené psychické a fyzické možnosti. Také vás děti takovým způsobem ovlivnily?

Ano. Cítila jsem, jako by se mi v duši otevřely nějaké dveře, o kterých jsem nevěděla. Za nimi je najednou obrovský prostor. Je tam třeba o mnoho víc lásky, ale také hodně bolesti a strachu. Všechno vnímám jako daleko intenzivnější a silnější. A jsem za to ráda. Při hraní mi to pomáhá ve výrazu, najednou chápu spoustu věcí lépe. Moje mladší dcera má mírný handicap, což mi zase otevřelo jiný kus světa, dostala jsem se k jiným úžasným lidem. Hodně vnímám u všech matek, které koncertně hrají, že jejich hraní je najednou jiné. S tím se setkávám často.

Co je pro vás největší satisfakce? To, že publikum aplauduje po koncertu, odborníci dobře přijmou vaše nové CD nebo že získáte cenu?

Opravdu mi moc záleží na všech. Publikum pozná, co je dobré a co ne, i když to není schopné přesně analyzovat – pocit má dobrý. Záleží mi i na kritikách. A cena je štěstí – to už soupeříte s někým dalším.

V jednom rozhovoru jste řekla, že ráda lyžujete. Stále to platí?

Strašně ráda jsem lyžovala, ale pak jsme si něco udělala s nohou a od té doby se trochu bojím. Pohyb a sport mám ráda – něco jím také vyjadřujete. Miluji i tanec a jevištní pohyb vůbec. Na sport teď ale nemám čas, pět šest let jsem se nehnula. Už je ale čas se ke sportu zase vrátit.